Dream

14. dubna 2013 v 9:24 | Ame |  Jednorázové povídky
*nemá tušení jak začít* Takže... ehm... no... *použila již všechnu slovní vatu* Před více jak čtrnácti dny jsem dopsala jistou povídku, fanfikci na Fairy Tail na pár Lyon x Gray.
Je to divné. Slabě řečeno. Lyon myslí jako zamilovaná puberťačka s úchylkou v zachraňování koček a ke všemu ještě rád polemizuje, proč jsou otevřené dveře, takže... je to extra-mega-super-skvěle divné.
Jen pro zajímavost vám řeknu, že to dřív bývalo ještě delší (ano, ještě nudnější), jenže po rozhovoru s Deatharesem, jsem se rozhodla část, kdy Lyon potká Erzu, vymazat, protože byla totálně o ničem. Vlastně je to celé o ničem, ale s Erzou se tam v podstatě jen bavil o počasí, mno. Teda, nebylo to přímo o počasí, jen to tak trochu vyznělo... ale, už radši s tím vykecáváním končím, nebo bude úvod delší než samotná povídka XD
Budu ráda, když mi obětujete patnáct minut a alespoň si to přečtete celé a ještě vděčnější vám budu, pokud mi napíšete do komentářů kritiku (ano, nečekám pražádnou pochvalu T.T).
Takže tady máte tu hrůzu, kterou jsem splácala:
Fandom: Fairy Tail
Pár: Gray x Lyon
Značka: velice lehké shounen-ai (nestane se víc než jedna pusa)
Upozornění: Extrémně zdlouhavý děj, táhnoucí se jako žvýkačka



Její modré vlasy. Její odhodlané oči. Její jemná pleť bez jediné chyby. Celé její dokonalé dívčí tělo zahalené v modrém oblečení. To byla Juvia Loxar, jedna z Čtyřky elementů z bývalého cechu Phantom Lord. Jenže žádná z jejích fyzických předností nebylo to, co ho uchvátilo. Byly to ty nezdolné pocity vytrvávající přes veškerá odmítnutí. Byla to ta jednoduchost, která z ní čišela, když vyjadřovala své city. Právě proto ho ohromila. Zato on byl kus ledu - dělal pravou čest titulu Ice Maker. Jenže ona byla stejně nespoutaná jako její element. Proudila dál, i když jí padali klacky pod nohy a před ničím se nezastavovala - dokonce ani nezpomalila. Protože ona žila pro toho, koho milovala a dávala to hlasitě najevo.
Žila pro Graye Fullbustera.
Ani nevíš, jaké máš štěstí. Pomyslel si bělovlasý mladík a zahleděl se přes ulici na svého přítele a rivala z dětství s obdivovatelkou po boku. Našel jsi někoho, kdo tě skutečně miluje a zemřel by pro tebe. Bělovlásek se stáhnul ještě hlouběji do útrob stínů v postranní uličce, kde se schovával. Proč vlastně přišel? Co si myslel, že tím získá? Co se změní? Nic. Nechal se ovládnout náhlím vzplanutí citů a přišel do Magnolie, aby viděl… Co vlastně? Co si přál vidět? Někde uvnitř svého srdce si přál najít Graye opuštěného, osamělého, bez přátel. Protože pak by mu poskytl přístřeší a oni by mohli být zase spolu - přesně jako když byli malí. Jenže druhá část jeho samého nechtěla vidět jeho krásný obličej zkřivený bolestí, nechtěl, aby musel trpět. Aby musel znovu zažít bolest. A tak zůstal v tmavé uličce a jen se díval na jeho usmívající se rty, když procházel se svými přáteli kolem. Ten úsměv se vůbec nezměnil.
Když se dozvěděl, že Gray žije, že se vrátil a sedm let života se na něm neprojevilo, tak mu z ramen spadlo obrovské břemeno, které se na nich vršilo, již od okamžiku kdy se dozvěděl, co se na ostrově Tenroujima stalo. Tehdy si myslel, že se mu svět zhroutil pod nohama. Ano, nebyl s ním sice aktivně ve styku, ale věděl, že žije. Že kdyby, jako dnes, přijel do Magnolie, uvidí ho ve Fairy Tailu. Jenže když slyšel o Acnologii, která vyhladila celý ostrov z povrchu zemského, tak měl chuť křičet, řvát, nadávat, hlavně ze sebe dostat ten pocit prázdné neschopnosti, jež ho zaplavil. Protože se s ním už nikdy neměl setkat. Nikdo už neměl mít šanci tiše obdivovat jeho vypracované tělo. Už nikdy… Celého ho to trhalo uvnitř. Tehdy si slíbil, že kdyby měl ještě jednu možnost ho vidět, tak by mu to řekl. Řekl by mu, co skutečně cítí a že je mu líto, tak strašně líto, že mu to neřekl dřív. Jenže teď, když tuto příležitost dostal, tak jen stál ve stínu a mlčel. Protože nedokázal překonat skořápku své ledové rezervovanosti a chladu.
Lyon si povzdechl a zahnal všechny ty chmurné myšlenky. Musí pokračovat jakoby nic. Jako by nebyl celých sedm let vnitřně mučen myšlenkou, že osoba, kterou má rád zemřela. Má rád… Znělo to divně. Protože on Graye neměl jen rád, ten černovlasý hlupák mu byl daleko bližší. Problém byl, že se bál, třeba jen v mysli, přiznat, že ho miluje. Byla to jeho slabost a věděl o tom, jenže nebyl připravený plně si uvědomit hloubku svých citů. Mohl by se v nich totiž začít topit.
Začínala být už pořádná tma a zima. Což o to, to druhé mu ani trochu nevadilo - byl přeci jednou ledový mág. Jenže zároveň s čím dál tím temnější oblohou přibývalo tmy a chladu v jeho srdci. Vždycky večer, když byl sám, tak dostával takovou melancholickou náladu. Na mysl mu vytanuly staré vzpomínky ještě s Mistryní Ul.
Tehdy, když ležel na své posteli ve tmě a nemohl usnout, tak zavolal na Graye, jehož dech slyšel jen pár metrů od něj u protější stěny.
"Grayi, spíš?"
"Ne, nemůžu usnout."
"Já také ne."
A tak spolu skoro do rána mluvili. Bylo to zvláštní, ale právě v ty temné probdělé noci se nejvíce sblížili. Přes den to byli dva věční rivalové, ale uloženi na svých lůžcích pod peřinou byli dva nejlepší přátelé. Přátelé, kteří se vzájemně svěřovali o svých nejtajnějších snech a touhách. A přestože by to Gray nikdy nepřiznal, tyto noci byli někdy i plné slz. Grayových slz, které věnoval svým mrtvým rodičům. Tehdy to začalo. Lyon v těch okamžicích poprvé pocítil prudký nával starostlivosti o svého přítele, chtěl přejít místnost a obejmout ho, říct mu, že není sám. Jenže to nikdy neudělal. Protože on byl ten vždy rezervovaný Lyon, stejně chladný jako jeho magie.
Jak tak vzpomínal, tak si neuvědomil, kam jde. Ocitl se v potemnělé, celkem široké ulici, která byla osvětlena jen na začátku a na konci, kde se napojovala na rušnější křižovatku. Překvapeně se rozhlédl. Zorničky se mu rozšířili překvapením a zděšením, protože tady, přímo v této ulici… Panebože! Proč to citové pouto, které k němu chovám, prostě nemůže zmizet? Vytratit se stejně náhle jako přišlo? Pevně stiskl rty, rozhodnutý okamžitě odsud zmizet. Jenž kdyby šel na konec a na křižovatce zabočil doprava, pak šel rovně a ještě párkrát zahnul, tak by se dostal z Magnolie daleko rychleji, než kdyby se musel vracet a pak se tuctem maličkých klikatých uliček dostávat až k bráně z města. Takže i když chtěl co nejrychleji z této ulice zmizet, tak zpevnil svůj krok a se sklopenou hlavou se vydal dál.
Snažil se na nic nemyslet, nevnímat rychlí tlukot svého srdce a soustředit se jen na správné naplňovaní a vyprazdňování svých plic vzduchem. Asi by se mu podařilo v tomto nemyslícím stavu přejít ulici, kdyby se z čista jasna nezjevili chlupatý, čtyřnohý a strašně hebce vypadající tvor. Kocourek se mu nejprve několikrát postavil do cesty, aby si ho Lyon všiml, ale když mladík dál pokračoval, jakoby tam vůbec ten chlupatý tvor nestál a chudák kocour musel na poslední chvíli uskočit, jinak by byl nakopnut, tak o sobě dal najevo hlasitým zamňoukáním. Bělovlásek konečně zastavil. Ohlédl se a střetl se pohledem s párem žlutozelených očí. Šťastný kocour k němu ladně přihupkal a začal se mu třít o nohy. Chlapec se mírně usmál a klekl si k němu, aby ho mohl pohladit. Líbila se mu hebkost těch chlupů a pružnost celého kocouřího těla. Najednou se kocour zarazil a přestal pod Lyonovým dotekem příst. Jakoby zapomněl na balkóně prádlo, vystřelil napříč ulicí pryč.
Zmatený mladík se rozběhl za ním. Kocourek běžel ulicí, po chvíli se protáhl pod plotem jednoho domu a zmizel v jeho zahradě. Udýchaný mladík se zastavil před brankou. Kam ta kočka zmizela? Přelétl celý pěkně upravený trávník pohledem a už se chtěl otočit a pokračovat v cestě z Magnolie, když se ozval kocourův nářek. Znělo to, jakoby ho někdo mučil a svlékal zaživa z kůže. Samozřejmě se v něm ozval ochranitelský pud a tak bez váhání přeskočil branku a běžel po trávníků až za dům, odkud kocourův nářek zněl. Jakmile zahnul za roh, tak vřískot ustal. Zmateně se rozhlédl okolo. Byl si jistý, že to slyší odsud. Rozhlédl se a po chvíli si všiml pootevřených dveří, vedoucích do vnitra domu. Lyon ztěžka polkl. Vstoupit na cizí zahradu není až tak strašný přestupek. Ale toulat se po domě, jehož obyvatele vůbec nezná a kteří ke všemu právě dozajista spí, bylo něco daleko jiného. Jenže pokud někdo nelítostně mučí kočku… Zaťal pěsti. Lomcovala s ním nerozhodnost. Byl přeci gentleman a nemohl jen tak přihlížet mučení němé tváře! Ale zároveň nemůže jen tak vniknout do cizího domu! A vůbec - jak vlastně ví, že je to zvíře mučeno? Co když se jen zaseklo v nějaké díře a proto hned zpustilo tu ušidrásající tirádu a nikdo ho nemučil? Jenže proč jsou dveře do domu otevřené? Vždyť by obyvatele mohl někdo bez problému vykrást! Nebo se to možná už stalo. A chudák majitel přistihl zloděje při činu, kvůli čemuž právě teď leží na zemi, krvavá kaluž se pod ním rozrůstá a on nemá sílu volat o pomoc. Zloděj je už samozřejmě dávno pryč a při odchodu se svým lupem se rozhodně neobtěžoval zavřít zadní dveře. Nebo je obyvatel domu zapomínaví a zapomněl zavřít zadní dveře a šel spát. Nebo má dceru, která právě prochází pubertou, a když jí nakázal zavřít na noc zadní dveře, tak ho jen odbyla kývnutím, ale po pár vteřinách ne tento příkaz zapomněla. Nebo - Lyona už z těch všech možných teorií bolela hlava. Prostě půjdu dovnitř, a když nenajdu zuboženou kočku, nebo stopy po vloupání, tak půjdu pryč. Rozhodl se konečně a strčil do dveří. Jen se modlil, aby neskřípali. Naštěstí je majitel dobře udržoval a pravidelně promazával, takže se beze zvuku otevřeli.
Bělovlásek vstoupil do chodby a rozhlédl se kolem. Nikde nic. Všechno se zdálo normální - dřevěná podlaha s koberec tlumícím jeho kroky, světle vymalované stěny. Prostě obyčejná chodba. V hlavě se mu zrodila myšlenka na odchod. Už se otočila na patě, když se ozvalo mňouknutí. Překvapeně zamrkal. Tak přeci jen je ta kočka tady! Zamířil po schodech nahoru, odkud se kocourek ozval. Snažil se stoupat co nejtišeji. Když konečně vyšel nahoru, tak uviděl, jak ho z protějšího kouta sledují dvě zářící duhovky. Chvíli tam tak tiše stáli, dokud se kocour neotočil a nevešel do dalších pootevřených dveří. Lyona udivilo, že je ten malý - a dost hysterický - čtyřnožka v pořádku. Pokud mu nic nebylo, tak proč kvílel, jakoby ho na nože brali? To už asi nikdy nezjistí, ale aspoň toho nevítaného vetřelce odnese pryč z domu a zavře zadní dveře. Vlastně by je mohl zapečetit ledem, který by při svítání roztál. Ano, to bude nejlepší. Tak alespoň nebude majitel domu přes noc vykraden a kocour už nebude lézt cizím lidem do domu. Přešel přes chodbu, až ke dveřím ve kterých před chvílí zmizel kocour a málem dostal zástavu srdce.
Mozek si až po chvíli začali uvědomovat jiné věci než jen postavu spící na posteli. Až po chvíli si uvědomil, že je celou dobu v domě svého milovaného. Tolik se snažil ulicí, kde bydlí projít co nejrychleji, že si ani neuvědomil, že právě v této části, právě v domě, kam ho zavedl kocour, bydlí On - Gray Fullbuster. Lyon zamrzl na místě a čas se okolo něj zastavil. Na Grayovu spící tvář dopadalo škvírou v závěsech světlo z měsíce a osvětlovalo krásnou křivku jeho úst. Peřinu měl z poloviny na zemi. Druhá poloviny mu zakrývala pas a část nohou - chodidla měl odhalená. Bylo to překvapivé, ale v noci toho měl na sobě skoro více než ve dne. Košili od pyžama měl sice rozepnutou, ale stále ji měl na sobě, což bylo rozhodně víc, než jeho normální nahá hruď. Košile i kalhoty byli tmavě modré a dokonale kontrastovali s jeho světlou kůží, která se v záři měsíce zdála jako z porcelánu. Ale co skutečně přitáhlo Lyonovu pozornost byla jeho tvář. Ty plné rty, které se při mluvě sladce vlnili, přímo žadonili o polibek. Ano, teď by ho mohl políbit - nikdo by to neviděl, nikdo by se to nedozvěděl. Bělovlásek celý oslněn touhou přešel k posteli a naklonil se nad ni. Vždycky to chtěl udělat a nyní měl příležitost. Jedna jeho část věděla, že by to dělat neměl - Gray by se mohl probudit a on by neměl pražádnou výmluvu. Jenže kolikrát snil o chvíli, kdy se dotkne těch plných hebkých rtů? Kolikrát si to slastnou myšlenku zakázal? A teď měl neopakovatelnou příležitost… Těžce polkl, ano, bude to teď nebo nikdy! Sklonil hlavu a přivíral při tom oči. Vzdálenost mezi jeho rty a těmi Grayovými se rapidně snižovala. Ještě na chvilinku se zarazil, jen aby zahnal veškeré pochybnosti. Chtěl to udělat, tak moc to chtěl. Celé jeho tělo, jeho duše, jeho bytí volalo po tom polibku. Po těch měkkých plných rtech člověka, kterého tak moc miloval, ale nikdy neměla šanci se ho dotknout ve víc jak kamarádském gestu. Už hod dělili jen milimetry, už jen kousíček… Lyon okusil chuť Grayových rtů a nedokázal se jí nabažit.
***
Poklidný sobotní den ve městě Magnolia. Lidé se vesele baví a užívají si volna. Mezitím v cechu Fairy Tail…
Mirajane dočepovala pivo a postavila ho vedle zachmuřeného chlapce. "Ale, ale, Grayi, špatně ses vyspal?" zeptala se ho s úsměvem.
On jen ledabyle pokrčil rameny. "Měl jsem divný sen."
"Nějakou noční můru?" zeptala se zvědavě Lucy.
Gray jen něco neurčitě zamrmlal, neměl dobrou náladu na to, aby odpovídal.
"Juvia vyřeší špatné sny Graye-sama! Jen ji nechte spát u vás!" nabízela se mu hned dychtivě Juvia. Její myšlenky se už plnili představami, jak spolu s Grayem spí v jedné posteli, jeho zářící oči se dívají na ni a jeho hebká kůže se tiskne k ní…
"Já bych spíš řekla, že to byl krásný sen a Gray je teď naštvaný, protože když se probudil, tak zjistil, že to nebyla realita." Namítla Lucy.
"A byla v tom snu Juvia?" začala zase modrovláska a její představy se staly ještě živějšími.
"Takže takhle, Grayi? Snil jsi o nějaké holce, co?" začal si ho okamžitě dobírat Natsu. "Ale sám víš, že žádná normální holka by nechtěla někoho, jako jsi ty!"
Když zpozoroval, jak se k němu s vražednými úmysly obrátila Juvia, tak radši rychle dodal "Až na Juviu, samozřejmě."
Gray by se s ním asi obyčejně začal rvát, jenže teď měl plnou hlavu něčeho jiného.
"No tak, Natsu! Nech ho chvíli být!" slyšel ještě Lucy, než se úplně ztratil ve svých myšlenkách. Zamyšleně si přejel bříšky prstů po rtech.
Byl to opravdu jen sen?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 michelle-mizumi-world michelle-mizumi-world | Web | 15. dubna 2013 v 17:13 | Reagovat

Dokonalé, říkám ti dokonalé :3 Píšeš úžasně :)) Kdyžtak by jsi mohla napsat i nějaké volné pokračování, mě by to nevadilo :D

2 Ame Ame | E-mail | Web | 15. dubna 2013 v 20:57 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuji, ani nevíš, jak jsem ráda, že si to alespoň jeden člověk přečetl :-) :D. Bohužel většinu odradí délka textu :/.
O pokračování jsem nepřemýšlela, ale určitě bych chtěla napsat ještě nějakou povídku na pár Lyon x Gray :-)

3 Deathares Deathares | E-mail | Web | 15. dubna 2013 v 21:19 | Reagovat

No, trochu divné a část kde Lyon šel za Grayem jsem pro jistotu přeskočil, ale jinak dobrá povídka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama